iUniversum

Ornitoptéra (z gr. ornithos „pták“ a pteron „křídlo“, česky křídelník) je letadlo s kývavými nosnými plochami. Návrháři ornitoptér se inspirovali máváním křídel z živočišné říše – ptáky, netopýry, či hmyzem.

Klasická koncepce ornitoptér pochází z roku 1874 od Alphonse Pénauda. Křídlo je rozděleno na dvě poloviny a je připevněno ke statickému nosníku. Křídla se pohybují naráz nahoru a dolů, čímž vytvářejí vztlak a dopředný tah.

Maximální dosažená rychlost ornitoptéry v projektu Ornithopter firmy Havilland of Canada, dosažena pouze máváním křídel na letišti v Downsview v Kanadě, je 80 km/h. Frekvence mávání křídel byla 1,2 Hz.

Letadlové soustavy tvoří součást konstrukce letadla. Zabezpečují některé funkce související s provozem letadla.

Rozdělení letadlových soustav

Letadlové soustavy dělíme na silové soustavy a soustavy vybavení letadla

Silové soustavy

Silové soustavy přeměňují část mechanické energie pohonné jednotky v jiný druh energie, kterou přenášejí na místo potřeby a zde jí opět mění v mechanickou, která je většinou využita k ovládání části draku (např. vysunutí a zasunutí podvozku, vztlakových klapek apod.)

Silové soustavy obsahují:

• zdroj energie (čerpadlo, kompresor,generátor, akumulátor)
• pracovní prostředí (kapalina, vzduch, vodič)
• řídicí orgány (kohouty, šoupátka, relé, vypínače)
• pracovní orgány (pracovní válce, elektromotory)
• pojistné orgány (pojistné ventily, omezovače)

Mezi silové soustavy patří:

• Hydraulická soustava
• Pneumatická soustava
• Elektrická soustava
• Smíšená soustava

Soustavy vybavení letadla

do soustav vybavení letadla patří:

• Palivová soustava
• Olejová soustava
• Klimatizační soustava
• Odmrazovací soustava
• Protipožární soustava
• Kyslíková soustava
• Soustava inertního plynu
• Vodní soustava

Vrtulník nebo též helikoptéra je letadlo těžší vzduchu s poháněnými horizontálně rotujícími nosnými plochami.

Slovo helikoptéra pochází z řeckých slov helix (spirála) a pteron (křídlo).

Princip

Horizontálně se pohybující rotor poskytuje vrtulníku vztlak. Naklápění kolem horizontálních os se řídí změnou úhlu náběhu listů rotoru. Kroutící moment vzniklý pohonem hlavního rotoru musí být kompenzován pomocným rotorem, „vrtulkou“. Ten také řídí otáčení kolem svislé osy. Pomocný rotor je nejčastěji realizován jako vertikální vrtule umístěná na ocase stroje. V moderním provedení bývá ocasní vrtule nahrazována dmychadlem s vodicím prstencem. Moderní technologie NOTAR (No Tail Rotor) je aplikovaná v běžném provozu zatím pouze na stroje Hughes. Točivý moment hlavního rotoru je kompenzován proudem vzduchu, usměrňovaným vertikálními řídicími plochami. Kroutící moment lze také eliminovat použitím druhého horizontálního rotoru otáčejícího se opačným směrem než první horizontální rotor. Tento rotor může být umístěn jak v ose prvního rotoru, tak i mimo osu. Jen je třeba zajistit aby se listy obou rotorů nestřetly.

Vrtulník se pilotuje z levého i pravého postu. Záleží na smyslu otáčení hlavního rotoru. Pravotočivé stroje se pilotují zleva a naopak. Tato skutečnost je daná technikou startu – takzvaným bočením, při kterém se k rozběhnutí vrtulníku užívá tahu vyrovnávacího rotoru a pilot musí vidět do osy vzletu. Ovládání vrtulníku – páka cykliky ovládá klopení a klonění, páka sdruženého ovládání listů rotoru – kolektivu, ovládá stoupání a klesání a rovněž obsahuje řídicí prvky pohonné jednotky (především plynová přípusť), nožní řízení ovládá bočení.

Na podobném principu pracuje též vírník (autogyra) (nepoháněná rotující nosná plocha a tlačná vrtule).

Padák je zařízení z jemné, lehké a pevné látky určené ke zpomalení objektu při jeho pohybu v atmosféře prostřednictví odporu vzduchu. Používá se ke zpomalení pádu či zkrácení brzdné dráhy v letectví, kosmonautice či automobilismu. Nejčastěji je jeho užití spojováno s parašutismem – seskoky na padáku. Slovo parašutismus pochází z francouzského slova para – chránit, zašťiťovat a chute – pád. Při parašutismu se zpravidla používají dva padáky – hlavní a záložní, většinou v tandemovém uspořádání (hlavní i záložní padák je uložen v postroji na zádech nad sebou).

Historie padáku

Myšlenka padáku pochází již ze středověku, Leonardo da Vinci vytvořil návrh padáku již v letech 1480-83. Pozdější návrh pochází od chorvatského vynálezce Fausta Vrančiče.

V roce 1783 seskočil na padáku z věže pařížské observatoře francouzský fyzik Louis Sebastien Lenormand, který měl své následovníky. Byly konány pokusy, kdy byly z balónů shazována na padácích domácí zvířata. Roku 1797 seskočil Francouz Andre-Jacques Garnerin z výšky 700 metrů na padáku, který byl deštníkovitého tvaru. Vývoj padáků pokračoval v 19. století, roku 1890 byl učiněn první pokus seskoku z padákem, který byl sbalený do vaku. Roku 1911 obdržel patent na padák nové konstrukce italský vynálezce Pino, který přišel s myšlenkou otevření malého padáčku, který z parašutistova “ruksaku” vytáhne a otevře nosný padák.