iUniversum

Stíhací letoun (lidově též stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu ku váze. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války.

První stíhací letouny byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí kolem 200 km/h.

V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 650 km/h.

Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely doplnily či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 M.

Historie

Počátky

První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů, používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se kulovnice, pistole a brokovnice, bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti.

Vírník (také autogyra) je, stejně jako vrtulník, letadlo těžší vzduchu, které je opatřeno rotujícími nosnými plochami, které se nazývají rotor. Na rozdíl od vrtulníků však vírník nemá rotor poháněný vlastním motorem; místo toho je opatřen vrtulí (ta může být jak tažná, tak tlačná) poháněnou motorem, jejíž tahová síla způsobí dopředný pohyb vírníku. Při dopředném pohybu vznikají aerodynamické síly, které rotor roztáčejí.

První vírník sestrojil roku 1923 Španěl Juan de la Cierva. Před druhou světovou válkou byly vírníky oblíbené jako pozorovací a spojovací letouny. Jejich předností byla zejména nízká minimální rychlost a velmi krátká startovací i přistávací dráha. Například během druhé světové války byly vírníky taženy německými ponorkami a používány k pozorování. Po válce byly nahrazeny vrtulníky, které mají zcela kolmý vzlet i přistání a dokážou viset ve vzduchu, takže jsou pro pozorování nebo záchranné služby mnohem vhodnější. Dnes jsou vírníky používány zejména leteckými nadšenci, kteří touží po něčem neobvyklém a cenově mnohem dostupnějším než vrtulník. Z podobných důvodů jsou také oblíbenou předlohou pro letecké modeláře.

Letoun je motorové letadlo těžší vzduchu, používající ke svému pohybu aerodynamických sil (tedy aerodyn, na rozdíl od aerostatů, využívajících k letu aerostatických sil), s pevnými nosnými plochami (obvykle s pevnými křídly).

Rozdělení letounů

Podle účelu

• Dopravní letoun
• Vojenský letoun
• Sportovní letoun
• Experimentální letadlo

Podle pohonu

Letouny používají tyto pohonné jednotky:

• tryskové
  • lopatkové
    • proudové
    • dvouproudové
    • turbohřídelové
  • bezlopatkové
    • náporové
    • pulzační
  • raketové (jen některé experimentální stroje)

• vrtulové
  • pístové
  • turbovrtulové
  • reaktivní vrtule (experimentální)

Podle nosných ploch

Toto dělení vychází z počtu ploch respektive párů křídel na :

• jednoplošníky (monoplány)
• dvojplošníky (biplány)
• trojplošníky (triplány)

Podle způsobu vzletu a přistání

Podle druhu vzletové a přistávací dráhy na

• pozemní (teraplány)
  • kolové (klasické uspořádání)
  • lyžinové (zimní resp. arktické)
• vodní (hydroplány).

[editovat] Podle speciálního způsobu vzletu

Zde existují některé speciální typy:

• VTOL = Vertical Take off and Landing = kolmo vzlétající a přistávající,
• STOL = Short Take off and Landing = krátce vzlétající a přistávající.

Letoun spolu s kluzáky patří do skupiny plošníků.

Kluzák (ne vždy zcela přesně v lidové mluvě označovaný též slovem větroň) je bezmotorové letadlo těžší vzduchu, s pevnými nosnými plochami. Kluzáky startují za pomoci tažného letounu, katapultováním ze země (např. prostřednictvím gumového lana), z teréní vyvýšeniny nebo vytažením do výšky pomocí dlouhého lana a navijáku (na principu letu draku). Letovou výšku získávají ve vzestupných vzdušných proudech, které se tvoří buď nad svahem proti kterému vane vítr, nad prohřátým zemským povrchem (tzv. termika), nebo v tzv. dlouhé vlně. Polohu v termických stoupavých proudech udržuje pilot kluzáku kroužením – podobně, jako to dělají draví ptáci.

Konstrukce kluzáku se v mnoha směrech odlišuje od konstrukce motorových letounů. Kluzáky jsou relativně lehké (vzletová hmotnost se pohybuje většinou v rozmězí 300-700 kg) a vyznačují se hlavně velkou štíhlostí křídel. Relativně nízké měrné zatížení nosné plochy a vysoká aerodynamická jemnost jim umožňuje efektivně využívat energie vzestupného proudění vzduchu pro získávání výšky, kterou pak klouzavým letem proměňují ve vzdálenost.

Kluzáky můžeme dělit na:

• sportovní
  • kluzáky – vyznačují se lepšími aerodynamickými vlastnostmi a jsou používány k různým disciplínám leteckého sportu.
    • školní větroň – větroň robustnější konstrukce určený pro základní i pokračovací pilotní a sportovní výcvik, dnes již převážně dvoumístný se zdvojeným řízením. Například L-13 Blaník.
    • sportovní větroň – zpravidla jednomístný konstruovaný podle specifikací určité soutěžní kategorie (klubový větroň, 15 m třída, volná třída – neomezené rozpětí křídel) nebo pro klubové rekreační a kondiční létání.
    • plachtařský speciál – konstruován pro špičkové výkony v určité oblasti (dálkové lety, akrobacie apod.)
    • motorizovaný větroň – větroň vybavený pomocným motorem pro umožnění samostatvného vzletu nebo alespoň letu
  • závěsné
    • rogallo – (kupř.podvěsné delta křídlo)
    • padákové – speciální křídla pro paragliding
• užitkové (zejména transportní)

Balon (správně také balón, odborně aerostat) je zařízení lehčí vzduchu, které se na principu Archimédova zákona pohybuje vzduchem. Skládá se z vlastního balónu a koše posádky. Nejčastějším typem balónu používaným v dnešní době je horkovzdušný balon, plněný zahřátým vzduchem, u řiditelných balónů pak vzducholodě plněné netečným plynem heliem.

Historie

Za počátek balonového létání je považován 4. červen 1783, kdy se vznesl horkovzdušný balon bratrů Montgolfiérů před zraky dvora Ludvíka XVI. Prvními pasažéry byly ovce, kachna a kohout.

Ještě tentýž rok se vznesl i první plynem plněný balon profesora Charlese. Plynové balony pak byly využívány v civilní a hlavně vojenské sféře. Byly plněny vodíkem nebo svítiplynem a nakonec bezpečným heliem. Koncem 19. století se objevily i první použitelné řiditelné balony – vzducholodě.

Vojenské využití

První návrh na vojenské využití balonu podal už v roce 1783 Francouz Giroud de Villette po svém letu montgolfiérou. První praktické použití je připisováno jinému Francouzi. Guiton de Morveau, poradce Výboru pro státní blaho francouzské první republiky, se pokusil balonem přepravit v roce 1793 depeše z obléhaného města Condré. Netěsný balon však spadl do ležení nepřátel. V témže roce však přesto získal podporu pro své záměry a už o rok později se svým balonem Entreprenant (podnikavý) zasáhl do bojů u Maubeuge. Před tím ale bylo nutné za pomoci chemika A. Lavoisiera a fyzika Coutelle objevit a zvládnout nový způsob výroby vodíku.

Letadlo je létající dopravní prostředek. Tomuto pojmu lze přisuzovat různě široké významy:

• Podle normy ČSN 310001 je letadlo: „Zařízení způsobilé létat v atmosféře nezávisle na zemském povrchu, nést na palubě osoby nebo jiný náklad, je schopné bezpečného vzletu a přistání a je alespoň částečně řiditelné.“ (O tomto významu pojednává tento článek.)
• V běžné řeči se slovo letadlo nepřesně chápe v užším významu, jako synonymum pro slovo letoun, tzn. letadlo těžší vzduchu s pevnými křídly.
• V nejširším významu lze jako letadlo označit i libovolný jiný létající stroj; pokud se pohybuje mimo atmosféru, označuje se jako umělé kosmické těleso. Sem lze zařadit např. raketoplán. Pokud chceme „běžné letadlo“ rozlišit od kosmických, označuje se jako atmosférické letadlo.

Vývoj

Významný krok učinil benediktinský mnich Eilmer počátkem 11. století, který letěl 200 metrů kluzákem.^[1] Dalším, kdo se aktivně zajímal o konstrukci létajících strojů, byl Leonardo da Vinci, jehož návrhy předběhly ostatní konstruktéry asi o 400 let. Ti se snažili zprvu jen napodobovat let ptáků a jejich obléknutelná křídla žádný úspěch nezaznamenala. Pro aeronautiku byl zlomovým rok 1738, kdy švýcarský matematik Daniel Bernoulli objevil princip vztlaku. V podstatě jde o to že plyny a kapaliny pohybující se rychle vytváří menší tlak než ty pomalejší. Tento objev dal vzniknout tvaru křídla v takové podobě v níž ho známe dodnes. Prakticky jde o to, že vzduch se rozdělí na hraně křídla na dvě části. Ta část která obtéká horní (vyklenutou) část křídla, musí urazit větší vzdálenost a proto se pohybuje větší rychlostí než vzduch proudící pod spodní plochou stranou křídla. Díky tomu je nad křídlem menší tlak než pod ním. Tento rozdíl se nazývá vztlak.